AGIOS OROS/ATHOS 2010

Středa 22.9. S kamarádem Václavem, malířem, opouštíme ranním vlakem Leptokarii, naše dočasné sídlo. Máme štěstí, stávka železnic začíná až od 10 hodin, ale to již jsme dávno v Soluni, čili v Thessaloniki.

Po menším hledání nacházíme v ulici Egnatia, v zadním traktu knižního vydavatelství,  nedávno přestěhovanou kancelář pro Athos. Zde si potvrzujeme platnost rezervace pro vstup a odpoledne již ujíždíme autobusem přes hornatou krajinu na nejvýchodnější prst Chalkidiki. V Ouranopoli, kde je konečná, jsme asi po 2 a půl hodinách cesty. Jdeme poptat nocleh, po menším smlouvání dostáváme slušný pokoj s koupelnou za 30 Euro. Podvečer trávíme koupelí na příjemné pláži místního zálivu. K večeři si dopřáváme řeckých pochoutek a vína Retsiny. Vzpomínáme, jak jsme zde byli při první cestě přesně před 9 léty a jsme zvědavi, kolik se toho na poloostrově změnilo.

Čtvrtek 23.9. Po probuzení se vydáváme do místní kanceláře pravoslavné církve, kde dostáváme vytoužený Diamonitirion, glejt, bez kterého vstup na svatou půdu Agios Oros (tak se jmenuje Svatá země v řečtině) není možný. List je potvrzen podpisy představených 4 klášterů, kteří tvoří oficiální vládu tohoto mnišského státu. Teprve poté malá snídaně v přístavní restauraci, s vynikající kávou Illy. Po nezbytných kontrolních procedurách se dostáváme na trajekt, který se ve třičtvrtě na 10 vydává na cestu, doprovázen hejnem křičících racků, vstříc čerstvému větru a novým zážitkům.

Po krátkých zastávkách u jednotlivých klášterů a jejich přístavišť, kde vystupuje zhruba polovina poutníků, přistáváme u molu v Dafni. Shluk několika budov tvoří druhý nejdůležitější bod poloostrova, odkud většina poutníků a mnichů putuje, většinou pomocí autobusů a mikrobusů, do správního střediska Karyes a na jednotlivé kláštery střední a východní části poloostrova.  Je zde i přístavní policie a pošta. Také několik obchodů. Seznávám, že zde podstatně rozšířili sortiment zboží, kromě ikon a náboženských záležitostí jsou bohatě zastoupeny i alkoholické nápoje, včetně vín z produkce místních klášterů, které jsou v cenových relacích okolo 10 Euro.

Z místní pošty odesíláme první pohlednice se známkami Ogios Oros. Známky začala vydávat řecká pošta v roce 2008 a každý rok je vydáno cca 20 nových známek. Jsou velmi atraktivní a mezi filatelisty vyhledávané, většinou s obrázky klášterů a místní fauny a flory. První emise známek jsou již beznadějně vyprodané.   

Před druhou hodinou se naloďujeme na menší trajekt, který pokračuje dál podél pobřeží a míří na další kláštery a skíti. První zastávka je pod klášterem Simonos Petra, který se hrdě tyčí na skále asi 300 m nad mořem. Klášter byl rekonstruován do původní podoby po velkém zničujícím požáru v roce 1891.

Následuje malebný klášter Grigoriu, kde jsem trávil poslední noc na Athosu přesně před 5 léty. Vzpomínám maně na večeři s dobrým vínem a na nádherné liturgické dvouhlasé zpěvy při ranním obřadu. Postupně pak přistáváme pod kláštery Dionissiou a Agiou Pavlou a pod seskupením Nea Skiti. Poslední zastávkou je malé přístavní molo u Agios Anna, kde nás vystupuje kolem tuctu. Po asi čtvrthodinovém výstupu vcházíme branou do malebného skitu. Vládne zde neskutečný klid a pohoda. Jsme přivítáni mnichem sklenicí chladné vody, odlívkou ouza a kostkou sladkého loukumi, této tradiční řecké rosolovité pochoutky. Po zapsání do knihy jsme ubytováni v malém pokojíku pro hosty, kde jsou 4 postele. Sociální zařízení je společné, v suterénu hlavní budovy, sprchy zde nejsou, jen studená voda z kohoutku na balkánském WC, kde také provádíme veškerou očistu.  Mezi návštěvníky převládají docela silně Rusové, někteří dorazili pozdě odpoledne, bez toho, že by se namáhali oznámit požadavek na nocleh předem. Vnáší to trochu nervozity do chování mnicha, který se stará o poutníky, ale pak vše nějak vyřeší. Rusové mají zřejmě minimální omezení vstupu, proto jich v posledních létech silně přibývá. Pro neortodoxní návštěvníky však platí stále omezení max. počtu 10 osob na celý Athos denně. 

Dávám se do řeči se starším Řekem, který od dětství žije v Jižní Africe. Má impozantní křestní jméno po slavném starořeckém králi – Agamemnos. Domlouváme se, že bychom mohli vyrazit ráno spolu na horu Athos. Odpolední mše trvá od 16 do 17 hodin, potom je jednoduchá večeře – miska studených špaget a několik slaných oliv. Vody, té je dost.

Václav slibuje, že bude dopoledne pilně kreslit v okolí skitu, zajímavých motivů je zde opravdu hodně. Ranní mše začíná ve 4 hodiny a trvá do 5 ti. Afričan by nejraději vyrazil rovnou na cestu, ale rozmlouvám mu to. I když svítí měsíc, cesta po kamenech je dost nebezpečná. Zaléhám proto do postele a probouzím se před sedmou hodinou.

Pátek 24.9. Začíná svítat. Václava nechávám spát a ještě za šera vyrážím na cestu. Jdu sám. První rozcestí, odhadem usuzuji, že cesta kolmo vzhůru bude ta pravá. Bohužel nebyla. Po 10 minutách objevuji nádhernou studnu skrytou ve skále, se starým rumpálem a kovovým džberem. Nabírám vodu z hloubky asi 10 m, je fantastická. Po dalších asi 10 minutách dorážím k jednoduché poustevnické chatrči. Zde cesta končí. Později, druhý den, se od bloudících rumunských poutníků dovídám, že tam žijí v osamění a rozjímání 2 rumunští mniši. Jejich bloudící přátelé, které jsem pomohl nasměrovat,  jim přinesli nějaké potraviny.  Hledám, kudy dál. Nepatrná pěšinka křovím mne přivádí do nádherných trosek opuštěného středověkého osídlení. Kolem kvetou koberce fialových a žlutých ocůnů a také nádherné trsy bramboříku evropského. Pěšina dál pokračuje pod nebezpečně vyhlížejícím převisem dál na východ. Asi po půl kilometru vycházím z houští na širší pěšinu. Podle stop a mulího trusu poznávám, že jsem na dobré cestě. Po chvilce už přicházím na rozcestí pod Mt. Athos.  Před sebou vidím červenou větrovku jiho-afričana Agamemnona, který vyrazil ráno o něco dříve. Jdeme spolu  kus cesty až ke kapli Panagia. Kaple slouží také jako nouzová noclehárna pro poutníky, kterým nestačí síly na zvládnutí vrcholu a cesty zpět v jednom dni. Příjemně roztopený krb a pramenitá voda ve studni skýtají základní potřeby pro krátký pobyt. Spí se zde na podlaze, dokonce i přímo v kapli.

S Agamemnonem krátce posvačíme a vyrážíme vzhůru do vlhkých mraků. Většina cesty je přímo v mracích, nepříjemně to pofukuje a občas nás osvěží dešťová přeháňka. Pomalejší rychlost afričana mi vadí, tak se odpoutávám a pokračuji sám. Těsně pod vrcholem slyším divné zvuky, jakoby zvuk pily a sbíječky. Ještě několik minut a jsem u vrcholu. Romantika je pryč. Zírám v mlze na partu albánských dělníků, kteří v těchto docela drsných podmínkách rozbíjejí sbíječkami a japonskými diamantovými pilami zn. Makyta skálu pod vrcholem. Staví tam totiž novou kapli, včetně zázemí. Veškerý potřebný materiál, včetně kamenů na stavbu, jim dopravují pomocí karavany mul. Trochu fotografuji, krátce posvačím zbytek chleba a suchého salámu. Doráží můj kolega s Afriky. Společně se fotografujeme a čekáme na trochu slunce. Viditelnost v mracích je ale dost mizerná. Vyrážíme na zpáteční cestu, za necelou hodinu jsme u kaple Panagia. Šok. Na zídce sedí Václav a spokojeně se kření. Nedalo mu to a místo malování si také vyšlápl do hor. Dohadujeme se s afričanem, že bude nejrozumnější se vrátit na Sv.Annu  a tam ještě přespat, i když možná budou problémy. Podle regulí je prý možné přespat jen 1 noc. Pohled na hodinky.  Večeře se podává po půl páté, kdo nepřijde do té doby, má smůlu. To Václav s afričanem nemohou stihnout. Tak se vydám napřed a kde cesta dovoluje, snažím se běžet. Dostávám se na místo hned po odpoledním obřadu a stihnu i krátkou očistu. Večeře sice za moc nestojí, studená luštěnina, olivy a voda. S mnichem jsou problémy. Vysvětluji, že přátelé jsou na cestě, blízko vyčerpání a jinde přespat nemohou. Prosím také, aby jim odložili trochu jídla. Je značně nevrlý.  Nechávám vše tedy svému osudu a jen v sandálech se vydávám pomalu naproti kamarádům.  Po chvíli potkávám afričana, Václav prý odpočívá nahoře na křižovatce. Někde cestou spadl a trochu si odřel loket. Tak mu jdu naproti. Václav stále nikde. Pomalu stoupám do hor a volám. Nic. Se zapadajícím sluncem se vracím na Sv.Annu. Václav tam spokojeně sedí po večeře a kde že prý se toulám. Zaskřípu jen zuby. Pak mi to došlo. „Cross“ v angličtině může znamenat rozcestí, ale taky třeba kříž. A ten byl jen asi 5 minut nad místem, kde jsem potkal Agamemnona. Odtud šel Václav nějakou zapomenutou cestičkou, takže jsme se minuli.

Večer je krátká bohoslužba ve staré kapli u malého hřbitova. Na hřbitově jsou pohřbeni jen 2 mniši, kteří zde zemřeli před několika léty. Po určitém čase (asi když musí uvolnit místo dalším), jsou jejich ostatky vyjmuty, označeny a umístěny do kostnice vedle kaple.

Sobota 25.9. Ráno vyrážíme na cestu po snídani. Tedy jestli snídaní lze nazvat suché 2 opečené minitousty, plátek chalvy a vodu. Loučíme se s Agamemnonem, který pokračuje na druhou stranu. Nás čeká asi 8 hodin docela perné cesty na největší a nejstarší klášter Megistis Lavra.

Po hodině ostrého stoupání přechází Václava humor. Včerejší výlet do hor ho připravil o hodně sil. Neustále zůstává pozadu a brzdí tak pochod naši expedice.  Vždy po 1-2 km musím čekat, až uslyším klepání jeho turistických hůlek a objeví se širák s nápisem Chalkidiki, který si opatřil v Ouranopoli. Asi po 3 hodinách nechám kamaráda odpočívat u cesty a scházím po úbočí asi 10 minut, do skíti Kavsokalívia. Skíti nejsou zařízeny pro poutníky, ale přespal jsem tam (sice v hodně primitivních podmínkách) při poslední cestě před 5 léty a slíbil jsem si, že se tam ještě musím vrátit a přinést jim nový zvonek, místo toho prastarého, omláceného, který mi tehdy dal jeden mnich na památku. V Kavsokalivii je perfektně zařízená truhlářská dílna, kde vyrábějí nádherně  intarzované rámy a drobný nábytek pro kostely.  Jsem opět mile přivítán a pohoštěn loukumi a džbánkem ledové vody. Po chvilce se vracím zpátky na cestu k Václavovi a dělím se o vlašské ořechy, které jsem cestou posbíral. Pokračujeme dále na východ.  Po dalších 2 hodinách už toho má Václav plné zuby a jde jen silou vůle.  Už ho dávno nezajímají malířské motivy, především torza prastarých stromů, které ze začátku pečlivě fotografoval.

Okolo 4 odpoledne se nám na obzoru objevují 2 stavby. Bližší jsou rumunské skíty Prodromou, vzdálenější je Velký Lavra. Dorážíme někdy po 5 hodině odpolední a vděčně se vrháme na nabídnuté loukumi a skleničku silného tsipura (domácí pálenky z vína o síle téměř 50 % alkoholu). 

Jsme ubytováni v asi 20-ti lůžkové ložnici, obsazené tak z poloviny  a účastníme se ještě večerní bohoslužby, kde na konci si výjimečně můžeme i prohlédnout ostatky svatých, uložené ve schránkách ze zlata a stříbra. Klášter Megistis Lavra jako jeden z mála athoských klášterů, nebyl nikdy vyloupen ani nevyhořel a tak oplývá ohromnými poklady jak ve formě zlatých a stříbrných relikvií a liturgických předmětů, tak především unikátními dokumenty, spisy i tisky, uchovávanými již od ranného středověku. Běžným návštěvníkům jsou ale tyto poklady nepřístupné, jsou ukryty za dveřmi pokladnice s celou sadou zámků, k jejichž odemknutí  se musí dostavit několik mnichů, kteří jednotlivé klíče uchovávají.

Následuje velmi dobrá večeře v podobě těstovin s parmezánem, řeckým salátem, olivami a dokonce s dobrým mladým červeným vínem místní produkce. Podává se v refektáři (jídelně), který je bohatě vyzdoben starými freskami. Nádherné středověké fresky jsou také na okolních přístavbách.  Při večeři probíhá čtení ze zákona (předčítající mnich má smůlu, je bez večeře), jakmile představený kláštera dá pokyn, tak se končí a všichni vstávají od stolů. Mladší mniši, novici i poutníci tvoří špalír, kterým odcházejí starší mniši a opat.

Je chvíli přestávka, tak se procházíme po historickém areálu kláštera. Sleduji, jak nad místním vinným sklepem probíhá mletí hroznů, rmut odtéká přes původní ohromnou dřevěnou káď do tanků ve sklepě. Vše řídí starší mnich – původem Ital, který se stará o vinné hospodářství.  Roční produkce je docela slušná – okolo 30.000 litrů vína.  Je mi dovoleno, abych si vyfotografoval i zařízení vinného sklepa. 

Následuje další bohoslužba, protknutá nádhernými liturgickými dvojhlasými zpěvy, prolínajícími se střídavě z levé a pravé strany kostela. Končí se po desáté večer, utahaný Václav již dávno spí spánkem spravedlivých.

Neděle 26.9. V noci se probouzím a čekám na suchý zvuk sinantronu, vyzývajícího k ranní motlitbě. Marně. Stále nic. Nedošlo mi, že je neděle a ranní bohoslužba odpadá. Místo toho mne budí ještě za tmy budík bulharských poutníků z druhého konce ložnice. Pohled na hodinky. Za 10 minut nám odjíždí jediný dnešní autobusový spoj do Karyes, správního střediska poloostrova. Bleskové dobalení, toaleta, místo kartáčku žvýkačka. Kdyby nám spoj ujel, čekalo by nás přes 30 km chůze, a to by Václav nepřežil. Původně jsme plánovali cestu lodí, ale podle mnicha, který nás zapisoval, je prý loď nejistá, kvůli bouřlivějšímu moři. No, měl pravdu, skutečně ten den nejela.  Autobusový spoj tvoří 4 mikrobusy, každý pro 12 – 16 osob. Jsou úplně plné, docela strkanice se do některého dostat. Cenu určuje majitel dopravního prostředku, podle obsazenosti. Platíme po 7 Euro, samozřejmě bez dokladu. Konečně odjíždíme. Cesta po nekonečných serpentinách, s jednou krátkou zastávkou u kellie s posvátným pramenem, o který pečuje jeden mnich. Další zastávka u kláštera Iveron, který před 6 léty prošel kompletní, velmi citlivou rekonstrukcí. Pro nás pak asi po hodině jízdy cesta končí na úbočí, u odbočky ke klášteru Stavro-Nikita. K impozantnímu klášteru na skále nad mořem přicházíme asi po hodině. Je nádherný den, klášter nás vítá ovocnými sady a girlandami fialových hroznů vína na dlouhé pergole před branou. Šťáva ze sladkých dozrávajících hroznů omamně voní. Dostáváme tradiční uvítací loukumi  a vodu. Můžeme si také prohlédnout klášterní kostel, ale na žádost o nocleh se tváří dost rezervovaně. Prý jsou obsazeni, ale abychom počkali, že se uvidí. Asi po hodině si přichází popovídat muž okolo 35 let, mluvící skvěle anglicky – pochází z Austrálie, z Brisbane. Na klášteře je asi na týden, prý studuje staré knihy v místní knihovně. Jak se později dovídáme, žije zde několik mnichů, původem z Austrálie. Bohužel ani on nám přímluvu nezjedná. Odcházíme tedy na další klášter, kde snad budeme mít větší štěstí. Pokud ne, čeká nás nocleh někde na pobřeží. Do kláštera Pantokratos se prodíráme úzkou pěšinou vedoucí nad skalami, pod kterými burácí příboj. Je okolo 2 hod. odpolední, když se před námi klášter objeví v celé své kráse a mohutnosti. Scenérii nádherně dokresluje středověký kamenný most přes říčku a opuštěné polorozpadlé ruiny budov  nad malým molem místního přístavu. Rozpálenou kamennou cestou  se pomalu dostáváme do kláštera. Míjíme asi půl tuctu koček, polehávajících ve stínu u brány. Jsme trochu napnuti, ale přijímací procedura dopadá dobře. Po prozkoumání platnosti našich diamonitirionů jsme ubytováni v příjemném pokoji s asi 15 lůžky. Jsme odděleni od ortodoxních poutníků, kteří jsou v druhém křídle. Spolu s námi jsou na pokoji jen 2 rakouští katolíci a 1 málomluvný poutník neznámého původu, který většinu času prospí.  S jedním z Rakušanů a jeho známým z cesty, ortodoxním policistou z Toronta se odpoledne vydáváme na krátkou procházku do kopců, kde jsou proslulé skíti Profitou Eliou, budované s velkou podporou Moskvy.  Je zde proto také velká frekvence ruských poutníků, v malém obchůdku se suvenýry také převládají popisky v ruštině. Provázející mnich, Řek,  nám s úsměvem potvrzuje, že zde se může v kostele fotografovat. To je asi jediná výjimka na celém Athosu. Pohled na ohromný, asi 10 m vysoký pozlacený oltář s desítkami zabudovaných ikon opravdu stojí za zhlédnutí a foto. Pro jeho komstrukci byly prý použity přes 2 tuny ryzího zlata. Peníze, získané údajně prodejem svatých ostatků, prý dodalo převážně Rusko. V tomto poměrně velkém skitu žije trvale jen několik mnichů. 

Večerní bohoslužba na klášteře Pantokratos začíná po večeři, která je tentokrát docela pestrá a chutná. Není sice víno, ale dobrá zeleninová polévka je opravdu příjemným zpestřením, zvláště po velmi prosté stravě na Sv.Anně.  Vůbec tento klášter je velmi příjemný a k poutníkům přívětivý. Nedělní večerní bohoslužba je slavnostní. Představitelé kláštera a starší mniši jsou oblečeni ve slavnostních vyšívaných rouchách, celý kostel je bohatě osvícen svícemi a celý obřad je dokonce se zvláštním povolením natáčen na video. Normálně je totiž používání kamer na poloostrově Athos zakázáno, v kostelech, kde je striktně zakázáno fotografování, je to přímo nemyslitelné.

Je to ale nejnádhernější obřad, jaký jsem při všech svých návštěvách Athosu zažil.  Zvláště mne fascinují nádherně sezpívané liturgie, se sladěnými hlasy, trvající dlouhé desítky minut. Škoda, že nerozumím slovům. Kolem 11 večer jsem ale již docela unaven a odcházím si odpočinout. Usínám s kulisou vzdálených zpěvů, linoucích se z kostela. Pondělí, 27.9.2010  Ráno je nádherné. Vyrážíme na cestu ještě před plným rozedněním. Vrchol hory Athos, ozářený prvními paprsky vycházejícího slunce, je jako vztyčený prst nad celým poloostrovem. Cestu do Karyes, správního střediska poloostrova, kde jsou nejdůležitější úřady, kanceláře jednotlivých klášterů, jeden z nejstarších kostelů s nádhernými freskami, pošta, obchod a dokonce hospůdka, zvládáme v pohodě za 2 hodiny. Stihneme tak ještě poslat pohlednice a potom se autobusem necháváme odvést do přístavu Dafni. V poklidu pak čekáme na polední trajekt. To ale netušíme, že náš klid byl luxusem. Příliš jsme váhali, trajekt je beznadějně vyprodán.  Naštěstí ještě prý odpoledne pojede menší trajekt, stejný, kterým jsme první den cestovali na Sv.Annu. Zajíždí ale nejprve na jih poloostrova, po návratu pak pokračuje zpět do Ouranopoli.  Abychom se vyhnuli dalšímu překvapení, raději si kupujeme za 23 Euro okružní lístky a absolvujeme cestu na jih a zpět. Plavba za to určitě stojí, pozorujeme z lodi, která jen těsně míjí pobřeží, nádherné přírodní scenérie i jednotlivé kalívy (poustevny), umístěné vysoko na nepřístupných útesech. Loď se obrací až na posledním, nejjižnějším přístavišti pod skíty Kavsokalivia. Při zpáteční plavbě ale musíme v Dafni vystoupit a absolvovat celní prohlídku zavazadel. Potom už se loď pomalu pohybuje na sever, směr Ouranopoli.  Stavíme jen na některých přístavištích, nahodilý systém zastávek nám není vůbec jasný. Sledujeme na hodinkách čas a jsme už trochu nervózní. Poslední autobus do Soluně odjíždí v 17.45. K dovršení smůly zapomíná kapitán zastavit na jednom molu, kde čeká jeden cestující. Trajekt se tedy obrací a s příslovečnou řeckou pohodou se vrací několik set metrů zpět. Je nám jasné, že autobus už nestihneme.  Další jede ráno v půl šesté. Tak se vracíme do stejného penzionu, kde jsme spali před 5 dny a za 35 Euro dostáváme jako stálí hosté tentokráte protekční pokoj.  Těšíme se na sprchu a hlavně na večeři. Pečené souvlaki s pikantním kafteri salátem, retsina a pivo v hospůdce na pobřeží – svět je prostě báječný. 

Ráno klimbáme v autobuse až do Soluně. Průjezd městem na nádraží, kde si dáváme kávu a čekáme na vlak. Bohužel nejede. Stávka. Také řecká realita těchto dní. Ještě štěstí, že autobusy nestávkují. Zarostlí a poněkud umolousaní, ale šťastni na duši se vracíme zpět do normálního, civilního života.

Zdeněk Franc, Agios Oros, Řecko, září 2010.

P.S.  Václav toho tentokrát moc nenamaloval.